SEXY MOTIVACE

PROČ SE PŘIHLÁSIT DO FEMM AKADEMIE

 

 

INSPIRACE

SPORTOVNÍ

VÝKONNOSTNÍ

SEXUÁLNÍ

KONFEKČNÍ

KARIERNÍ

 

MOTIVACE

VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ FAKTORY VNĚJŠÍ

STRACH OMEZENÍ SROVNÁVÁNÍ NESPOKOJENOST ZÁVIST

 

Motivace není to samé jako inspirace a inspirace není to samé jako motivace. Mnoho lidí to neví, ale rozdíl je zásadní, a jakmile ho poznáte, budete chtít ve svém životě provést odpovídající změny
Co je motivace?
Je definována jako vnější síla, které povzbuzuje, aby se snažili o maximální výkon.
Možnost posunu nebo dalšího zlepšování je v tomto případě silným vnějším motivačním faktorem. Velmi obdobně fungují systémy odměňování a uznání používané ke zvýšení produktivity a štěstí .
že pokud chtějí motivovat, měli by se více věnovat odměňování za jejich činy a méně hrozit různými postihy a tresty. Důvodem je to, že slíbená konkrétní odměna dokáže vyvolat "go" reakci a díky té lidé jednají. Naopak pokusit se lidi dohnat k činům prostřednictvím hrozeb, které se naplní, když nebudou jednat, pravděpodobně povede k vytvoření strachu a úzkosti. Touha po akci se úplně vytratí.
Motivace dokáže zlepšit produktivitu a udrží nějakou dobu ve zvýšeném úsilí, ale většinou jsou to ten dočasné účinky. Pokud zaměstnanec cítí, že ve své kariéře došel v rámci dané společnosti na vrchol, časem se stane, že buď odejde, anebo si bude za použití co nejmenšího možného úsilí chtít jen udržet své místečko. Důvod k výkonům nebude. Jestliže chcete podpořit trvalé zapojení a míru produktivity v dlouhodobém horizontu, je potřeba udělat více než jen motivovat. Musíte inspirovat.
To neznamená, že inspirace je něco více než motivace. Spíše je to něco jiného. V čem se liší? motivace je tlačení. Je to podle něj vnější síla, která člověka nutí jednat, i když to možná nutně nechce. Na druhou stranu inspirace je spíše tahovou nebo hnací silou. Pochází zevnitř a nutí nás k aktivnímu úsilí. Když je někdo inspirován, je to v dlouhodobém horizontu.
Vedení, které je inspirativní se zaměřuje na každého jednotlivce zvlášť, ale zároveň dokáže klást patřičný důraz na hodnoty a poslání celé společnosti. Manažer, který inspiruje, žije hodnotami společnosti a je to vidět zejména při interakcích s podřízenými. Zdůrazňuje, jak práce celého týmu má pozitivní dopad na ostatní. Jasně vyzdvihuje očekávání své a celé společnosti, ale také věnuje pozornost potřebám zaměstnanců.

Inspirativní manažer se také seznamuje s podřízenými na osobní úrovni. Slova a činy zaměstnanců pak pro něj mají velkou váhu, protože rozumí jejich pozadí. Inspirativní vedení pomáhá změnit vnitřní myšlenku zaměstnance.

nalezení smyslu v ......... je v konečném důsledku největší faktor ovlivňující angažovanost, spokojenost, touhu po ..........růstu i množství absence.

Na co se zaměřit?
Zaměření se jen na inspiraci nebo jen na motivaci může přinést výsledky, ale největší úspěchy přijdou, když se k podpoře týmového ducha naučíte používat jak motivaci, tak i inspiraci. Výzkum, který prováděl LinkedIn ukázal, že pro vytváření pocitu sounáležitosti jsou motivační a inspirační faktory velmi důležité.

Správná motivace v kombinaci s inspirací dokáže zajistit, že vaši zaměstnanci budou v jejich pracovním prostředí spojenější a šťastnější. Studie z univerzity ve Warwicku zjistila, že šťastní pracovníci měli o 12 až 20 procent vyšší produktivitu než ti, kteří se za šťastné neoznačili.

Nyní si jistě dovedete odvodit, že v ekonomice, kde i jednociferná čísla (v procentech) dělají divy, je takové zvýšení produktivity podstatné a může mít značný a trvalý dopad na ziskovost celé společnosti. Jednotlivé motivační a inspirační faktory se budou lišit člověk od člověka. Někdo bude lépe reagovat na motivaci, jiný na inspiraci. Další člověk bude mít optimální výsledky při kombinaci motivace i inspirace a ještě jiný bude potřebovat jiný poměr inspirace vůči motivaci. Klíčové je znát svůj tým jako jednotlivce. To je správná a zřejmě i jediná cesta k účinnému motivování a inspirování na základě individuálních potřeb.

Motivace a inspirace podle Jana Mühlfeita"odemykání lidského potenciálu".

Podle Jana lidé nerozlišují inspiraci a motivaci a to je chyba. Motivace podle něj odpovídá na otázky, co budu dělat, za kolik to budu dělat, jak to budu dělat a s kým to budu dělat. Vše to jsou logické otázky, na které odpovídá logická část mozku, která nedokáže vytvořit emoční vazbu. Motivace funguje, ale funguje krátkodobě.

Inspirace je z latiny "in spirit" = "v duši" a odpovídá na otázku, proč dělám to, co dělám. Co je smyslem mé činnosti a mého života. A tato otázky vytvoří emoční vazbu. Takovou nejsilnější vazbou je láska. A to buď k někomu, nebo k něčemu.

Mühlfeit uvádí, že je dobré se například u dětí zaměřit na výsledek zápasu, známku z testu a podobně (motivace), ale je nutné se daleko více věnovat té samotné činnosti - co v té písemce bylo dobře a co špatně, co se v tom zápasu povedlo a co ne. Obojí je důležité, ale musí to být v rovnováze. Tím se dítě udrží inspirované u dané činnosti.

#motivace #inspirace #uspech #byznys #manazer #spolecnost #vedeni #podnikani

Běžný význam

V běžné řeči znamená inspirace nejčastěji podnět, myšlenku nebo nápad, buď původní, anebo i odněkud převzatý („inspiroval se u XY"). Může znamenat také okruh myšlenkového vlivu, působení či školu („myslitelé hegelovské inspirace"). O autorech a věcech, které v tomto smyslu podněcují tvořivost, říkáme, že jsou inspirativní.

„ Inspirace je jako sexuální touha: není na objednávku. "

Inspirace k nám přichází zásadně nečekaně. Nemůžeme si ji uměle navodit, nevíme, kdy přijde, jako by na nás dorážela odněkud zvenčí. A přitom je podle posledních výzkumů velice významná pro lidský život.

Pokud máme inspiraci, jsme šťastnější, produktivnější, máme pocit, že náš život má smysl a účel. Odkud se inspirace bere? A jak jí v životě udělat více prostoru?

Podíváme-li se do Oxfordského slovníku naučného, najdeme tam dva výklady slovesa „inspirovat". Zaprvé, „inspirovat" v doslovném významu znamená prostě „nadechnout". Ve významu přeneseném nacházíme definici následující:

„Prodchnutí nebo proniknutí nějaké myšlenky, záměru atd. do mysli: nápad, vyburcování či vznik určitého pocitu nebo impulzu, obzvláště pak impulsu exaltovaného charakteru."

Osvícení shůry?
Nadechnout se? Nadchnout se? Velmi podobná slova, že? Podle amerických vědců Todda M. Thrashe a Andrewa J. Elliota má inspirace tři hlavní kvality:

Přichází spontánně a bez vědomého záměru. Může být vyvolána vnitřním světem, inspirující osobou nebo možná skutečně nějakým „osvícením shůry". Většinou nevíme, odkud se vzala.
Inspirace přesahuje naše přízemnější a sebestřednější záměry a omezení. Často je spojena s pocitem zvláštní jasnosti a s uvědoměním si nových možností.
Nese s sebou obrovské navýšení motivace a aktivity. Pokud najednou dostaneme nějaký nápad nebo vizi, toužíme vše hned zrealizovat, sdělit to někomu dalšímu nebo jakýmkoliv způsobem se vyjádřit.
Nohavica: To jsem nemohl napsat já...
V dnešní době jsme přesvědčeni, že inspirace vychází především z nás samých. Když stvoříme mizerné dílo, je na vině naše neschopnost. Když vytvoříme něco úžasného, je to zásluha naší geniality.

Staří Řekové a Římané to viděli jinak. Podle nich měl každý svého pomáhajícího démona, který byl součástí každého tvůrčího projektu. Také místa měla své mýtické bytosti – většina z nás zná pojem „genius loci", tedy „génius místa", a spojuje ho s místy se zvláštní a inspirující atmosférou.

To je zajímavý koncept: nejsou žádní géniové mezi námi, zato máme všichni svého génia. Tato myšlenka nás může ochránit před spoustou duševních potíží.

Když vydáme bestseller, nepropadneme narcismu a pokorně si řekneme, že to byl také náš přítel génius, který má na dobrém díle svou zásluhu. A když uděláme to nejlepší, co je v našich silách, a přesto se dílo nepodaří, nepropadneme depresi, protože víme, že vyvolat z vlastního rozhodnutí inspiraci není v našich silách.

Tak jako říká písničkář Jarek Nohavica o své úspěšné a skutečně jedinečné písni Ladovská zima: „To jsem nemohl napsat já. To mi seshora někdo strčil do domu takovou trubku a tou mi tam ta slova sypal. A já si moc vážím toho, že si vybral zrovna můj dům, abych to zrovna já zachytil."

Shodnou se s Platónem, který tvrdil, že básník inspiruje své čtenáře nikoliv přímo sám sebou, ale tím, že na ně přenáší vliv múz.

Běž otravovat Cohena
Zajímavou přednášku o tvořivosti a inspiraci si můžete poslechnout na portálu TED od Elizabeth Gilbertové, autorky knihy „Jíst, meditovat, milovat". Vypráví například o tom, jak probíhal proces tvorby její básnířky Ruth Stoneové:

„Ruth Stoneové je teď kolem devadesáti let, ale básnířkou byla celý život. Vyprávěla mi, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou. Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak. Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama. Věděla, že v tu chvíli má udělat jednu jedinou věc: běžet jako ďábel. A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila. Šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře. Jindy nebyla dost rychlá a i když běžela a běžela, báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula. A ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, čekajíc, jak říkala Ruth, na dalšího básníka."

Gilbertová vzpomíná také na hudebníka Toma Waitse, který dlouho trpěl úzkostmi spojenými s tvorbou. Jednou, když už byl starší a klidnější, ho napadl útržek melodie v autě, když řídil.

Toužil po ní, ale nemohl se jí zmocnit. Stará úzkost na něj začala dorážet, neměl melodii jak zaznamenat, neměl tužku a papír, a bál se, že když melodii nezachytí, uteče mu a bude ho navždy pronásledovat.

Situaci vyřešil svérázně. Zastavil, podíval se do nebe a prohlásil: „Copak nevidíš, že řídím? Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň? Jestli chceš skutečně existovat, přijď, až budu mít čas se ti věnovat. Nebo běž pro dnešek otravovat někoho jiného. Běž otravovat Leonarda Cohena."

Podobné zážitky má každý z nás. Inspirace přichází spontánně a nečekaně – a občas ve chvíli, kdy se to vlastně vůbec nehodí. Jakmile nás myšlenka napadne, máme tendenci ji okamžitě realizovat nebo se o ni aspoň s někým podělit.

Inspirace jako vstupenka do lepšího světa
Jak se na celou věc podívat vědecky? A je to vůbec možné? Již zmínění psychologové Thrash a Elliot se o to pokusili. A zajímavé je, že v něčem v podstatě potvrzují představy starých Řeků.

Nejprve řešili otázku číslo jedna: K čemu je taková inspirace vůbec užitečná, když je obvykle naprosto iracionální? Jejich závěry nejsou zas tak překvapivé.

Lidé, kteří častěji zažívají pocit inspirace, jsou optimističtější, mají vyšší sebevědomí, připadají si schopnější, lépe zvládají svoji profesi, jsou kreativnější. Všechny tyto pozitivní vlastnosti souvisejí s inspirací.
Držitelé patentů zažívají pocit inspirace častěji než ostatní lidé.
Zážitek inspirace má za následek lepší prožitek ze života a světa, obecnou spokojenost se životem – dokonce ještě po třech měsících od takového zážitku!
Inspirovaní lidé mají pocit, že jejich život a jejich činnost má smysl a účel, inspirace se často pojí s pocity vděčnosti a duchovního naplnění.
Porota literárních soutěží lépe hodnotila práce těch autorů, v jejichž textech byla zřetelná stopa neobvyklé inspirace. Dokonce lépe než autory s lepšími verbálními a technickými dovednostmi, kteří psali bez inspirace. Tento závěr naprosto podporuje řeckořímskou představu o tom, že nejsou žádní výhradní géniové, naopak každý obyčejný člověk může stvořit dobré dílo s pomocí svého génia.
Inspirace se spojuje s vyšší efektivitou. Když jsme „zasaženi" inspirací, napíšeme více znaků za minutu a současně používáme kratší slova.
Vědkyně Marina Miljavskaja nakonec dodává, že lidé, kteří v životě častěji zažívají inspiraci a pod vlivem inspirace si určují své cíle, těchto cílů snáze dosahují. Tento vliv je tak silný, že převáží i silné osobnostní charakteristiky jako je například extroverze, neuroticismus nebo puntičkářství.

Jak přivolat inspiraci
Když si přečteme takovéto výsledky studií, nejraději bychom sami sobě nakázali permanentní inspiraci a donutili se k ní. Jenomže jak už bylo řečeno, inspiraci si nemůžete navodit, prostě na ni musíte počkat. Ona se jednoduše „přihodí".

Nezoufejte ale. Neznamená to, že bychom nemohli udělat vůbec nic. Můžeme se alespoň pokusit pro inspiraci navodit v našich životech co nejlepší podmínky.

Thrash a Elliot například zjistili, že inspiraci častěji zažívají lidé, kteří jsou otevření novým zážitkům a věnují se tvůrčí činnosti. Vědci jako příklad uvádějí studenty humanitních věd – třeba filosofie nebo umění. Tito studenti nejspíš častěji přichází do styku s inspirujícími podněty, například s uměleckými díly. Možná také spadají do kategorie těch, kteří jsou inspiraci více otevření.

Důležité také je, že inspirace a pokrok v práci tvoří určitý kreativní cyklus. Inspirace s sebou přináší úspěch a úspěch přináší další inspiraci. Malé úspěchy tak mohou nastartovat inspiraci, která nás dovede k větším úspěchům.

Nepřítel stereotyp
Inspiraci můžeme také chápat jako proces interakce mezi našimi dosavadními znalostmi a mezi informacemi, jež k nám přicházejí z okolního světa. Existují určité kroky k tomu, aby se vám inspirace „stávala" častěji.

Nepřítelem inspirace je stereotyp a zaběhané vzorce v myšlení, které nechceme opustit. Existuje mnoho knih nabízejících trénink kreativity, která s inspirací úzce souvisí – zkuste některé techniky:

Můžete třeba zkusit dávat dohromady zdánlivě nesouvisející věci. Vymyslete, jak by se tyhle dvě věci mohly „setkat", najděte mezi nimi skrytou souvislost.
Klíčové je výborné zvládnutí požadované dovednosti a příprava. Dobrého kuchaře, který vaří často, budou také častěji napadat úžasné recepty.
Buďte otevření novým zážitkům a zkušenostem. A mějte pokud možno pozitivní přístup. Největší překážkou kreativity je být přesvědčený o tom, že nejsem kreativní. Výzkum ukazuje, že každý z nás může být.
Stimulující jsou také kontakty s inspirujícími lidmi, umění, knihy nebo novinky z vašeho oboru. Ze své zkušenosti vím, že když jsem přestala mít čas na čtení, přestala jsem také být schopná psát básničky a povídky, protože mě nenapadaly žádné náměty. Snad se časem posune celá společnost i české školství tak, abychom byli inspiraci otevřenější.

Když se inspirace stále nebude objevovat, nezoufejte. Prostě dělejte svou práci a netrapte se tím příliš. Chce to zachovat si určitou pokoru a vědět, že to není vaše vina, když inspirace nepřichází.

Můžete třeba vynadat múzám, občas to pomůže duševnímu přepětí. Ale když nás inspirace najednou navštíví, zařiďme se podle rady Rudyarda Kiplinga: „Když je u slova tvůj démon, nesnaž se vědomě myslet. Nech se unášet, čekej a poslouchej ho."

Psychologie.cz je společným dílem...
...psychologů a psychoterapeutů a vás, čtenářů. My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů – na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.

Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat. Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás.

Motivace je vnitřní nebo vnější faktor nebo soubor faktorů vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování a jednání pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech skutečností – radost, zvídavost, pozitivní pocity, radostné očekávání, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal.

Motivy jsou osobní příčiny určitého chování – jsou to pohnutky, psychologické příčiny akcí a reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na uspokojování určitých potřeb.

Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby, ostatní formy se vyvíjejí z potřeb. Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme. Potřeby dělíme na:

biologické (biogenní, primární, vrozené) - potřeba dýchání, potravy, bezpečí, spánku apod. Slouží k přežití, reprodukci nebo k udržení zdraví.
sociální (psychogenní, sekundární, získané) - kulturní (vzdělání, kulturní život apod.) a psychické (radost, štěstí, láska apod.). Zajišťují adaptaci na sociální podmínky, reagují na nedostatek v sociálním bytí.
Motivace může vycházet z vnitřních nebo vnějších pohnutek a podnětů. Často bývá kombinací obou.

vnitřní motivace - výsledek potřeb a zájmů člověka (potřeba poznávací, seberealizace, kulturní potřeby)
vnější motivace - je určena působením vnějších podnětů (hrozba trestu, možnost odměny)
Americký psycholog Abraham Maslow je autorem stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka. Potřeby vyšší se objevují až po uspokojení potřeb nižších. Člověk má obvykle potřebu seberealizace, pokud není hladový, je v bezpečí, milován a uznáván. Např. člověk netouží po nových závěsech do pokoje nebo obraze (5. stupeň), když je ohrožován nějakou katastrofou nebo je hladový (nenaplněný 1. a 2. stupeň).

Další motivy
Pud – vrozená pohnutka činnosti, označení pro energii nebo cílenou činnost až nutkání (pud pohlavní, mateřský apod.)
Zájem – získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem člověka k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba.
Aspirace (ambice) – snaha o sebeuplatnění, vyniknutí. Někdy se označuje také jako ctižádost.
Cíl – uvědomělý směr aktivity, když chceme něčeho dosáhnout, něco vykonat, něčemu se vyhnout, něco dělat či nedělat apod.
Ideály – jsou vzorové cíle, např. ideál životního partnera, způsobu života apod.
Zvyk – tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost.

Osobnost 6. - motivace - pojem, zdroje
Stránka naposledy upravena 22:14, 17 Pro 2009 uživatelem Jaroslava Štěpánová
Motivace

Motivace vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podněcují nebo tlumí jedince, aby něco konal nebo nekonal.

Zdrojem lidské motivace jsou:
vnější pobídky – jsou to podněty nebo události, které u jedince vyvolávají určitou potřebu (a tuto potřebu mohou i uspokojit – například potřeba potravy), případně vyvolávají potřebu jednat proti vnější pobídce (například hrozí – li člověku nebezpečí). Pobídka z vnějšku posiluje nebo oslabuje vnitřní motiv.

vnitřní potřeby – jsou primární (biologické) a sekundární - ty se utvářejí vlivem sociálního prostředí. K vnitřním činitelům motivace dále patří zájmy = je to zaměření jedince k určité činnosti, k předmětu. Projevuje se soustředěním pozornosti, prováděním určité činnosti a pocitem uspokojení z této činnosti.

návyky a zvyky = získaný způsob chování a reagování v určité situaci. Je to chování bezděčné, bez vědomého rozhodování a úsilí (hygienické návyky...)

cíle = krátkodobé (co udělám dnes...), střední (vylepšit známky v tomto školním
roce...), dlouhodobé (stát se herečkou...)

postoje = vyjadřují sociální vztahy

hodnotové orientace = postoj jedince k hodnotám společnosti (týkají se oblasti sociální např.vztah v rodině, morální – čestnost..., ideové - vlastenectví...)

nejčastějšími zdroji motivace bývá:

· objemná pracovní náplň a brzké termíny (tlak)

· zodpovědnost a autorita (moc)

· překonávání osobních cílů (výkon)

· práce v úzce propojeném týmu (členství ve skupině)

· soutěžení s druhými (soutěživost)

· seberozvoj a učení (růst)

· chvála a uznání ze strany druhých (uznání)

· dobrý výdělek (odměna)

· stabilní a spolehlivé zaměstnání (jistota)

· práce ve strukturovaném prostředí (struktura)

· práce v uznávané společnosti (prestiž)

· podporování osobních hodnot (etika)

· dobrá pozice (statut)

· možnost pracovního postupu (postup)

· kontrola nad vlastní prací (autonomie)

· touha uspět (výkon)

· etika práce, práce samotná (popud)

· tvořivá a podnětná práce (zájem)

V testech osobnosti, které jsou zaměřeny na motivaci, lze u jedince zjistit, jaké motivační pohnutky u něj převládají.